Poněkud dlouhý, ale zajímavý citát, který má velkou spojitost s tímto kurzem. Citace pochází ze Zamenhofovy „První knihy“. Následuje jej objasňující komentář Clauda Pirona, esperantského spisovatele. Přesto pro Vás bude možná zajímavější číst tento úryvek až po projití několika lekcí tohoto kurzu, protože potom budete pravděpodobně snadněji chápat podstatu textu uvedeného nahoře.

L.L. Zamenhof o slovech v esperantu:

"Připravil jsem plné rozčlenění myšlenek do samostatných slov tak, že se celý jazyk skládá pouze z neměnných slov (místo slov s různými gramatickými tvary). Pokud si vezmete dílo psané v mém jazyce, přijdete na to, že se každé slovo objevuje vždy a stále v jedné konstatní podobě, tedy v té podobě, v jaké se nachází ve slovníku. A různé tvary gramatických, vzájemných vztazů mezi slovy atd. jsou vyjadřovány spojováním neměnných slov. Ale protože taková stavba jazyka je evropským národům úplně cizí a přizpůsobit se jí je velmi obtížné, proto jsem toho rozčlenění jazyka přizpůsobil duchu evropských jazyků tak, že pokud se někdo učí mému jazyku podle učebnice, aniž by předtím přečetl mou předmluvu (která je pro žáky vlastně nesmyslná), — ani si neuvědomí, že stavba tohoto jazyka se něčím liší od jeho jazyka mateřského. Například původ slova „fratino“, které se vlastně skládá ze tří slov: frat (bratr), in (žena), o (to, co je, co existuje) (— to, co je bratr-žena = sestra), — učebnice vysvětluje následujícím způsobem: bratr = frat; ale protože každé podstatné jméno v prvním pádě končí na „o“ — potom tedy frat'o; k vytvoření stejného objektu ale ženského pohlaví se doprostřed mezi slovo a koncovku vkládá slůvko „in“; potom tedy sestra — frat'in'o; znaménka jsou napsána proto, protože mluvnice potřebuje vkládat nové prvky mezi zvláštní části slov. Takové rozčlenění jazyka nečiní studentům rozpaky; ani je nenařkne, že to, co nazývají koncovkou, předponou nebo příponou, je vlastně zcela samostatné slovo, které má vždycky stejný význam. Nezáleží na tom, zda bude užíváno na konci nebo na začátku jiného slova nebo jako samostatně stojící. Každé slovo má stejná práva a může být užito jako kořen slova nebo jako gramatický prvek." (L.L. Zamenhof, 1887)

Komentář Clauda Pirona:

Určitě se divíte, že pro Zamenhofa jsou jazykové prvky jako o a in plnoprávnými slovy. Podle mého názoru užil tyto termíny proto, aby upozornil na to, že jazyk se skládá z nezměnitelných útvarů, které se spolu mohou spojovat, aniž by se jakkoli změnil jejich tvar uvnitř (takové změny jsou běžné v západních jazycích, jako např. v angličtině: „foot > feet“; „come > came“). Můj dojem je, že někde zahlédl popis čínštiny i s příklady, možná dokonce držel v rukou čínskou mluvnici a zjistil, že taková stavba jazyka má mnoho výhod. Na jedné straně pro úplnou pravidelnost, na druhé straně pro snadnost, se kterou lze vyjádřovat úplé myšlenky, pouze kombinací jednoduchých slov. V devatenáctém století se totiž často objevovaly texty o čínštině, které se ale nikterak nevztahovaly k mluvenému slovu. Obvykle užívaly termín „slovo“, když se jednalo o základní neměnné útvary, ze kterých se jazyk skládá. Proto asi i Zamenhof užil tuto terminologii, která, ačkoli může být matoucí, není úplně chybná. Když si představíme, že například slovo in se ve své podstatě neliší od takových slov jako je patr nebo frat: může být přece také samostatně užito s jakoukoli gramatickou koncovkou, která ho přetvoří jinak než přípony flektivních a aglutinačních jazyků.

V předmluvě povídky Vere aŭ Fantazie byly jako „podslova“ označeny jednotlivé části, které společně tvořily celé slovo. Podle této terminologie můžeme říci, že fratino je slovo, které je složeno ze tří podslov: frat, in a o.